Učíme se hrou - přirozené učení vs. škola
Základní druhy lidské činnost charakterizovali psychologové jako hru, učení a práci. Zjednodušeně by se dalo říci, že hraví se rodíme, k učení nás vede zvídavost a touha poznávat a k práci dospějeme v okamžiku, kdy se musíme postarat sami o sebe a přežít. Ideálním stavem je pravděpodobně ten, kdy se učíme hrou a tento proces nás zároveň i živí (vykonává onu práci). Bohužel systém vyspělého světa se občas snaží tyto tři činnosti rozkmotřit. Hra patří do školky, učení do školy, a když už všechno umíš, postarej se o sebe – pracuj.
V tomto článku bychom se rádi zaměřili na to, jak učení skutečně přirozeně funguje, a zamyslet se nad tím, jak spojit v domácím prostředí tu striktně vymezenou školní fázi učení se hrou, jak děti na nižším stupni k učení motivovat, jak je „vmanipulovat“ do světa poznání, když o něj třeba sami nejeví takový zájem. Neboť věříme, že každý člověk se rodí zvídavý a byla by škoda v něm tuto úžasnou vlastnost, tuto pomůcku k poznávání světa, potlačit nebo dokonce zabít.
Proč to dělám…? aneb motivace
Psychologové se samozřejmě procesem učení velmi intenzivně zabývali a zabývají. Mnohé jejich poznatky dnešní školství využívá. Prvně je dobré si uvědomit, že pokud se chceme učit, musíme si projít nějakými fázemi, ve kterých, kdybychom si je tedy uvědomovali, se většinou ptáme: Čeho chci dosáhnout? Jak to udělám? Proč to vlastně dělám? Udělal jsem to správně? Tedy dostávám se před problém, chci ho vyřešit, hledám cesty k řešení, vyřeším ho… ale proč tohle všechno dělám?
Když řešíme problém, na kterém máme vlastní zájem, zodpovědět si tuto otázku většinou nepotřebujeme. Např. na stromě vidím krásné červené jablko, mám na něj chuť, tak na strom vylezu, jablko utrhnu a sním. Ale jak pracovat s problémy, které před nás někdo uměle postavil. Řekl, že je to důležité, ale já nevím proč? Např. smysl takové matematiky je mnohým na hony vzdálený. Ještě pochopí, že je fajn si spočítat cenu nákupu, ale mnoho jiných úkonů už je jen pouhým zlem. Zde se většinou dochází k závěru, že je třeba jimi projít, aby dokončili školu, udělali mamince radost, dostali se na gympl apod. Tato motivace je velice slabým činidlem k tomu, aby v nás jejich řešení vůbec něco zanechalo. Vynecháme polemiku nad tím, co je a co není třeba se na základní škole učit, a vydáme se konečně tím směrem, jak motivovat děti k učení i v oblastech, které je na první pohled třeba vůbec nezajímají - pomocí her.
Jak se sami učíme
Způsoby neboli typy učení nemají bohužel přímou spojitost s tím, jak se na běžných školách dosud vyučuje, ale při tvorbě her se s jejich plným pochopením poměrně hodně pracuje.
Nejbazálnějším způsobem učení u lidí je tzv. vtiskávání, které probíhá již od útlého věku po celý život, avšak nejvýrazněji v dětství. Jde o fixování obrazů – primárně rodičů. Lidé si obecně snáze pamatují obrazy a obrázková schémata než prostý text. I první písma na zemi byla obrázková a dodnes se s tímto typem učení pracuje v reklamním průmyslu. A koneckonců dobře o vtiskávání věděl i učitel národů J. A. Komenský, který ho využíval při výuce i ve své knize Svět v obrazech.
Dalším způsobem je učení nápodobou. Jedinec pozoruje lidi ve svém okolí, ale i v televizi a dalších médiích, a když usoudí, že jeho chování vede k úspěchu, zafixuje si ho. Naopak pokud si „vzor“ odporuje, modelové jednání potlačuje. Tento způsob učení je vlastní i zvířatům a je tedy pravděpodobně velmi starý.
Velmi staré je i klasické podmiňování, při kterém je proces upevňování spíše dílem podvědomí. Známý je Pavlovův pokus se psy, kterým společně s podnětem podával jídlo, po čase začali psi slinit už při vzniku podnětu.
Vyšší dívčí je pak operativní podmiňování, kdy si jedinec fixuje až důsledky svého chování a na tomto základě jedná v budoucnu. Např. kašleme na varování, že namrzlé zábradlí se neolizuje, ale velmi dobře si do budoucna pamatujeme, jak se od něj naše jazyky bolestivě odlepovaly.
Učení způsobem pokus-omyl je při dostatečné trpělivosti velmi efektivní. Jedinec si fixuje správné řešení, ale zároveň se již naučil, čemu se příště raději vyhnout. Při učení pokus-omyl je důležité dítě navnadit tak, aby při opakovaném nezdaru úkon nevzdalo.
Proces přivykání nás učí zvyknout si na skutečnost (věc, člověka), ze které jsme měli původně obavy či strach nebo v nás budila nedůvěru. Pozitivním příkladem přivykání je přijetí nového člena rodiny nebo postupná ztráta strachu ze psů, naopak negativním je přivykání na násilí, při kterém může u dítěte dojít až k otupění strachu z násilí a větším sklonům k jeho samotnému provozování.
Dítě se také samo soustředí jen na některé, řekněme tématicky blízké složky světa. Na tom má pravděpodobně podíl jeho převládající typ inteligence (jazyková, logicko-matematická, hudební, prostorová, tělesná, emoční…).
Škola – zásah do přirozeného poznávání?
Do tohoto přirozeného poznávání světa pak často velmi necitlivě zasáhne škola. Z ničeho nic se dítě má přestat zajímat o to, co ho zrovna táhne, a prakticky bez vysvětlení začne do hlavy cpát písmenka, čísla, musí se vyjadřovat písmem a orientovat v prostoru, přestože rýsuje na papír… Každé dítě je na tuto změnu připraveno jinak. Méně či více. Pomocí chytře volených aktivit a her můžeme dítě na školu připravit a nebo mu poté pomoci se s její přítomností v životě vyrovnat. Můžeme mu pomoci se do školy těšit. Probuďme v něm zájem. Nenechávejme učební proces jen na učitelích a domácí přípravu jen na domácích úkolech. Jen tak se z nich nestane protivná povinnost a nuda.
